Jan Niederle - Lisabonská smlouva
V Praze 13. dubna 2009
SENÁT PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY Věc: Lisabonská smlouva
Vážené dámy, Vážení pánové – senátoři,
rád bych Vám napsal několik odstavců, které se budou týkat tzv. Lisabonské smlouvy, reformní smlouvy. Pan Topolánek, poražený předseda ODS má povinnost „zalehnout“ na Vás senátorky a senátory. Jeho pozitivní motivace je podmíněna jeho neznalostí problematiky Lisabonské smlouvy, která v případě ratifikace totálně změní prostor v Evropě, který je až do dnešních dnů přirozeně diverzitní a vychází ze zcela mimořádné historie, která dospěla k vysoké míře humanismu, který je tvořen politicky tzv. demokratickým základem, založeným na osobní a tržní svobodě. Toto jest ukotveno ústavním principem každé demokratické země v prostoru evropském.
Nyní však přichází dramatický politický řez a tím je existence tzv. Lisabonské smlouvy. Smlouvy, která je doposud nejvýznamnějším politickým dokumentem od počátku druhé světové války.
Tato smlouva – pokud bude ratifikována – zlikviduje existenci všech suverenních států, které dosud tvoří členské země EU. Zničí hranice těchto zemí a tudíž zlikviduje jejich jurisdikci, jelikož pouze hranice tvoří také hranice jurisdikce. Tím samozřejmě zničí politickou a legislativní suverenitu jednotlivých členských států Unie. To je onen prostor bez hranice a volného pohybu, o kterém se v Lisabonské smlouvě hovoří v mnoha jejich článcích a protokolech. Volný prostor bez hranic – to je vznik imperia s názvem Evropská Unie.
Zastoupení v nejvyšších orgánech Unie je založeno na cenzu, což je počet zástupců jednotlivých – v době schválení Lisabonské smlouvy – již nikoliv států, nýbrž „národních hejtmanstvích“ a to dle jejich počtu obyvatel. A která země má v EU nejvíce obyvatel? Je to Německo – tedy Německo bude nejsilnějším členem EU – tedy jeho „národní hejtmanství“. Bude mít nejvíce svých zástupců v nejvyšších orgánech EU.
Snad vůbec nejnebezpečnější je skutečnost, že v nejvyšších orgánech Unie – Evropská rada a Evropská Komise – budou dle cenzu zástupci všech „národních hejtmanství“ - avšak tito členové budou delegovaní, nikoliv volení. A tyto dva orgány mají nejvyšší legislativní a rozhodovací pravomoc v rámci EU. Tedy převedeno do reality – to co rada a komise schválí, musí každý národní parlament automaticky schválit také. Když to neschválí, tak EU může „národní hejtmanství“ sankcionovat a to jakkoliv a po jakoukoliv dobu bude rada a komise chtít. To je ono posílení role národních parlamentů, o kterém hovoří Lisabonská smlouva, to je realita. Ještě malý příklad, co znamená onen cenzus v praxi – nejlidnatější země EU jsou – Německo, Francie, Velká Británie, Itálie a Španělsko. Pokud tyto státy vytvoří blok, nikdo je nepřehlasuje. Tudíž o všech ostatních státech – avšak při platnosti LS - „národních hejtmantsvích“ - budou rozhodovat pouze tito hráči. To jest onen demokratický cenzus?
A nyní se zamyslete dále – vyjmenoval jsem pět nejlidnatějších států – pokud budete lovit v paměti, zjistíte, že v historii to byly mocné monarchie. Domníváte se, že se jedná o náhodu, domníváte se, že delegování do nejvyšších orgánů EU je také náhoda, domníváte se, že velení nad Evropou a jejich národy znovu mohou pževzít šlechtické rody? Pokud odpovídáte ano mohou, vidíte situaci správně. Pokud odpovídáte ne, to není možné – pak byste z historie ve škole propadli.
To ale není všechno. Lisabonská smlouva kompletně mění právní systém na území Unie. Zavádí tzv. antidiskriminační politiku, což sice může vypadat dobře, ale v praxi to způsobí pro normální občany
katastrofu. Tato tzv. antidiskriminace poslouží šlechtickým rodům získat zpět veškeré majetky, včetně retroaktivity, jelikož onu retroaktivitu zavádí LS tím, že do primárního práva EU přináší prvek antidiskriminace. Polopaticky řečeno – kníže nemůže za svého pradědečka, nacistu... V případě „českého hejtmanství“ to znamená, že přijdeme o 19% území.
Možná namítnete, ale vždyť jsme v PČR přijali zákon, že v případě Benešových dekretů, nelze uplatňovat retroaktivitu. Tímto optatřením parlament pouze prokázal, že absolutně nerozumí Lisabonské smlouvě. Ale jak se říká – blbci neporadíš a chytrý raději uteče. Ony totiž všechny zákony, které platí v rámci našeho právního systému až do dnešních dnů po ratifikaci Lisabonu poslední zemí, budou podřazeny primárnímu právu EU, jehož nositelem je ona Lisabonská smlouva, reformující SEU a SZES ve znění LS SFEU. Tedy v praxi – jakékoliv přijaté opatření je k ničemu, dostane-li se do sporu někdo, kdo bude ke svým majetkovým nárokům využívat primárního práva EU.
Samozřejmě, že kromě nároků šlechty se o své přihlásí katolická církev. Nevím, zda-li víte, kolik majetků patřilo na území např. současné Prahy 1 katolické církvi. Možná byste byli překvapení a velmi. A buďte ujištěni, že po ratifikaci LS dostane katolická církev vše zpět.
Rád bych Vám také prozradil co vlastně Lisabonská smlouva a oněch více než 500 stran znamená ve skutečnosti. Je to pouze honosný obal, na který se podíváte a poté kompletně zahodíte. A víte proč? Jelikož Lisabonskou smlouvu, po dvou letech od přijetí posledním signatářským státem EU může Rada, či Komise jakkoliv měnit a to bez ratifikace. A víte, kdo tedy bude měnit ratifikovanou smlouvu – tedy obal s písmenky – delegovaní – tedy nevolení – vysocí představitelé EU.
Tedy ve skutečnosti – národní parlamenty ratifikují text Lisabonské smlouvy s tím, že na základě tzv. pasarel ji budou nejvyšší orgány imperia unijního měnit do tvaru, kam celá jejich cesta směřuje.
Úplně nejpřesnější je asi toto vyjádření. Staletí naši předci bojovali za svobodné republikové zřízení se samozvanou vládou šlechtických rodů a církve. Po stech letech jsme se otočili zády k obětem našich předků a sami jsme zlikvidovali existenci suverenních států, jejich hranice, svobodu a legislativu.
To je na tom úplně nejkomičtější a nejvíc mě to bolí. Že na základě hlouposti a neznalosti současných politických elit „šlechtické a církevní elity“ převezli představitele a volené ochránce hodnot, kterým se říká – svoboda, státnost, suverenita, jurisdikce, hranice a atd... Sami volení zástupci občanů svobodných zemí zvedli ruku ve Sněmovně pro konec suverenity, státnosti a občanství, ale také tím zvedli ruku pro konec jejich vlastních pravomocí – především legislativních a výkonné politické moci. Tragikomicky lze v kontextu výše psaného vnímat čl.3/1 LS, který zní – Cílem Unie je podporovat mír, své hodnoty a blahobyt svých obyvatel.
Před necelým rokem jsem byl v Bruselu a hovořil jsem s vysokým představitelem rady EU – panem Philippem Evansem – tvůrcem Lisabonské smlouvy. Má otázka zněla – k čemu tak obsáhlý a nesrozumitelný dokument, když po jeho přijetí jej lze bez ratifikace jakkoliv měnit nejvyššími delegovanými orgány EU – odpověď zněla - „Dostal jsem zadání“. Říkal jsem - „Aha, chápu – pozitivní motivace?“. Mlčel. Po chvíli řekl – „Kam až se věci díky tomuto dokumentu dostanou? Tak tam neumím dohlédnout. Ani nechci.“ Je to pro Vás – senátorky a senátory dostatečně vypovídající? Nebo je pro Vás vypovídající zaúkolovaný Mirek Topolánek, který při případném pádu Lisabonu v Senátu padne jako politik navždy? Musíte si rozmyslet, zda-li jste zvoleni občany této země, nebo zda-li chcete být poslušní – a to z různých druhů motivací – panu Mirku Topolánkovi. Dalším tragikomickým faktem v této vysoké hře je skutečnost, že jsem zjistil, že Mirek Topolánek o Lisabonské smlouvě neví nic a také jsem zjistil, že to vůbec nevadí, protože by to stejně nepochopil.
Ještě se vrátím „do Bruselu“, k setkání s panem Philippem Evansem. Konstatoval jsem, že při ratifikačním procesu ve všech státech Unie je porušováno primární právo EU, které je ukotveno ve dvou základních smlouvách – Smlouvě o Evropké Unie a ve Smlouvě o založení Evropského společenství, které tzv. Lisabonská smlouva ve svém znění reformuje. Všechny smlouvy, aby měly ve všech zemích stejnou
platnost, musí projít jazykovým ověřením. Tímto ověřovatelem je Italská republika – dle primárního práva. Tedy všechny smlouvy musí projít „via archiv“ Italské republiky. Důkazem, že se tak nestalo, je skutečnost, že podklady pro ratifikaci Lisabonské smlouvy jsou čerpány z Úředního věstníku EU, což je nositel tzv. sekundárního práva EU a sám věstník uvádí, že za texty zde publikované nepřebírá žádnou odpovědnost. Na tento argument pan Evans sdělil následující: „To máte samozřejmě pravdu, ale naše země nám důvěřují a stačí jim čerpat texty z Úředního věstníku. Já jsem reagoval, „Je to v zásadním rozporu s primárním právem EU“. Odpověď zněla: „Máte pravdu, ale kdybychom měli ověřit všechny smlouvy a dohody, tak jak ukládá primární právo, tedy „via archiv“ Italské republiky, tak tím bychom naplnili více než třicet kamionů. A na to nemá peníze ani EU a ani Itálie“. Pousmál jsem se a položil otázku: „Proč tedy článek o ověřovateli smluv je obsažen v primárním právu v závěrečných ustanoveních všech smluv primárního právu, již od počátku vzniku EU tedy od doby ratifikace smlouvy o uhlí a oceli?“ Odpověď zněla: „Už to tam prostě zůstalo.“ Usmívali jsme se jeden na druhého a já povídám, že by měl český voják Josef Švejk radost. „Kdo je Josef Švejk?“ „Česká národní postava pro odhalení blbosti, v dobách císaře pána“. „Blbosti? Vždyť šlechta vždy slavila svá vítězství na základě vzdělanosti, rozhledu a tradic.“ A já se ptám: „A bude je pane Evansi slavit i po ratifikaci Lisabonské smlouvy?“ Odpověď? „Ale uznejte sám, kdo má větších tradic a zkušeností ve vládnutí“.
Často dostávám od zastánců Lisabonské smlouvy otázku co bude dál, co bude když nebudeme ratifikovat LS? Pan předseda Senátu Přemysl Sobotka mě říkal - „mám celý balík výhrad k LS, ale řekněte mě plán „b“. Na toto je jediná možná odpověď. Při neratifikaci LS může být plánů celá abeceda. Ale po ratifikaci už neexistuje žádný plán, jak tuto smlouvu zrušit, jelikož tuto smlouvu prakticky nelze zrušit. A to proto, že když je jednotlivým státům odebrána jurisdikce a legislativní pravomoc – tak tyto tzv. ještě dosud členské země již nebudou zeměmi, ale pouze jednotlivými národy EU, protože Lisabonská smlouva vytváří dle svých ustanovení prostor bez hranic. A zde bych si dovolil připomenout, že jurisdikci, legislativu, suverenitu a státnost tvoří pouze a jenom hranice.
Lisabonská smlouva obsahuje ještě jednu podstatnou skutečnost. Je to pozice evropských bankovních domů. Zde je třeba uvést, že tyto banky jsou korporátní subjekty. Tedy jejich správa podléhá jednak orgánům Unie, ale jejich správu tvoří také právnické osoby. Navíc evropské banky mají za určitých okolností dle lisabonské smlouvy legislativní pravomoci. Pro příklad uvedu toto – Česká národní banka – spravovaná státem se rozhodne, že je nutné přijmout určité opatření a měla-li by legislativní pravomoci, tak jak je to dle LS u evropských bank – tak jsou poslanci povinni přijmout její rozhodnutí. Jen pro přesnost uvedu historický fakt, že jednou ze zemí, kde státní banka byla korporací byl Italský stát vedený Mussolinim.
Mohl bych dále psát a rozebírat jednotlivá ustanovení Lisabonské smlouvy, ale to by byl text na tisíc stran. Myslím, že to není třeba, a to proto, jelikož inteligentní člověk a odpovědný politik si udělá obraz i po přečtení těchto řádků.
Lisabonskou smlouvou a její ratifikací dochází prostě a jednoduše řečeno k dobití území bez použití síly. Je to pošlapání všech hrdinných činů a postojů našich předků a návrat šlechtických rodů a katolické církve k moci a majetkům a řízení imperia, které čítá půl miliardy obyvatel nevolenými vysokými představiteli Unie. Je to konec svobodných voleb a z nich vycházejících zástupců správy svobodného a suverenního státu.
Ten kdo zvedne ruku pro Lisabonskou smlouvu, zvedá ruku pro konec státnosti, svobodných voleb, legislativy, jurisdikce a pro konec svobodného státu. Ten kdo zvedne ruku pro Lisabonskou smlouvu, tak bez vědomí občanů postupně ukončí jejich občanství a z občanství českého, se stane pouze občanem Unie, který je povinen dodržovat zákony a tzv. hodnoty EU, které mu budou diktovány nevolenými – delegovanými vysokými představiteli Unie. Senátor, který bude hlasovat pro ratifikaci Lisabonské smlouvy musí vědět, že hlasuje pro vše výše řečené.
Ještě si dovolím zmínit jeden fakt. A to především pro ty, kteří mají svůj rozum, který není pod knutou, či pozitivní motivací Mirka Topolánka, či Jiřího Paroubka.
Senátní tisk č.181, který obsahuje Lisabonskou smlouvu a Listinu evropských práv je problematický. Nějaký
právní analfabet dal k mezinárodní smlouvě ještě úpravní předpis, který má být takto appendixován k mezinárodní smlouvě. To však není možné, jelikož úpravní předpis je vždy annex a tudíž se o něm musí hlasovat separátně. Výhodou je skutečnost, že pan Cyril Svoboda nevědomky naletěl na návnadu pana Exnera, který navrhoval, aby se o Lisabonské smlouvě hlasovalo dohromady spolu s Listinou evropských práv. Pan Svoboda vystoupil a řekl, že nelze hlasovat o mezinárodní smlouvě a Listině společně.
Avšak – senátní tisk č.181 obsahuje jak Lisabonskou smlouvu tak Listinu – bude tedy Senát tak neznalý, že bude na rozdíl od „znalého“ poslance Svobody hlasovat společně o mezinárodní smlouvě a úpravním předpisu? Bude horní komora PČR hlasovat v rozporu s dolní komorou? Zde je pouze jediná možnost – podat další podání k Ústavnímu soudu ČR a ptát se, zda-li je možné hlasovat společně o mezinárodní smlouvě a úpravním předpisu a důvodem tohoto dotazu je skutečnost, že dolní komora se zachovala ústavně a v souladu s jednacím řádem PČR a hlasovala pouze o mezinárodní smlouvě. Tuto skutečnost jsem již před několika měsíci sdělil senátorům, o kterých se domnívám, že jsou skutečně v opozici proti Lisabonské smlouvě.
Následně musí Senát požádat Vládu ČR, aby dala k dispozici a prostudování originální dokument podepsaný v Lisabonu a až na základě tohoto dokumentu lze vyhovět jednacímu řádu PČR a nebude-li Lisabonská smlouva v originálním znění v českém jazyce, tak vypracovat pro potřeby ratifikace Lisabonské smlouvy překlad z tohoto předloženého originálu.
Bude to jistě komické, jelikož už několik zákonodárců žádalo Vládu ČR, aby jim předložila originál dokumentu a Vláda je ujistila, že dokumentem disponuje. Ale pokud jím disponuje – proč jej nepředloží?
Je to snad proto, že tento originální dokument z Lisabonu obsahuje více než 500 stran bílého papíru, které jsou podepsány „vysokými smluvními stranami“???
Závěrem si dovolím doporučit všem senátorům, aby se zamysleli nad slovy prezidenta Václava Klause, a aby se zamysleli nad tím, proč je tento mimořádně inteligentní a zkušený politik konzistentně a zásadeně proti ratifikaci Lisabonské smlouvy. Jeho postoj je totiž skutečně postojem státníka, který svůj úřad vykonává s maximální odpovědností k české státnosti, suverenitě a úctě k demokracii a svobodě v této republice.
JAN NIEDERLE, člen politické euroskeptické platformy Libertas.cz
na vědomí:
Sněmovna PČR
Kancelář prezidenta republiky
média